Byl M.R. Štefánik
sestřelen? IV
Slovenský lid ještě nebyl rozhodnut, zda půjde cestou čechoslovakismu, vždyť se užívalo označení „uherská větev československého národa“, či půjde cestou plné emancipace, směrem ke slovenské národnosti a ke vzniku slovenského státu. V roce 1918 Slováci samostatný stát nevyžadovali a čeští politici ho nenabízeli. I pro dobrou a potřebnou věc se musí v demokracii získat většina hlasů, a to se nestalo v roce 1918. Když se v parlamentních podmínkách získalo dostatek hlasů, byla zřízena autonomie a stát nesl název Česko – Slovensko (1938-1939), bylo tomu i v roce 1993, kdy vznikla Slovenská republika jako samostatný stát. Stalo se tak mírovou cestou, bez krveprolití, což patří k významným civilizačním hodnotám českého i slovenského národa.
Pravicově orientovaní publicisté by měli přihlédnout ještě k dalšímu specifickému rysu. Na Slovensku byl nedostatek vlastní, domácí, tedy slovenské inteligence. Autonomní administrativu by museli vykonávat bývalí maďarští úředníci, četníci, soudci, berní úředníci, případně inteligence přišlá z Čech. Nejsilnější administrativní vrstvou na Slovensku byli kněží, ale z celkového počtu 2 763 kněží se k slovenskému národu hlásilo jen 426 kněží. Ze státních úředníků v Uhrách bylo jen 23 Slováků. Zajisté bylo jich více, ale pomaďarštěných. Slovenské četnictvo nebylo, slovenských učitelů značný nedostatek, nebylo možno realizovat důslednou povinnou školní docházku, slovenských učitelů bylo málo, jen 343. Na středních školách, zcela maďarských, bylo jen 10 středoškolských profesorů slovenského původu. Slovenských lékařů bylo jen 26 a notářů 68. To vše nevytvářelo podmínky pro reálné uplatnění slovenské autonomie.
Další otázka měla vysoce výbušnou náplň. Slováků bylo početně méně (asi necelé dva miliony), ale sudetských Němců bylo na tři miliony a v případě, že by se realizovala slovenská autonomie, bylo logické, že by se také čeští Němci dožadovali podobného řešení. Inteligence měli dostatek, ale potíž byla v tom, že demokratický řád nové republiky jim nevyhovoval, nedával jim privilegované postavení.- Germán bez privilegovaného a dominantního postavení takovou realitu považuje za útisk a nesvobodu. Stejně negativně působila snaha české pohraničí odtrhnout a připojit ho k Německu, případně k Německému Rakousku. Název záhy dohodové mocnosti zakázali. Stejně tak by princip autonomie chtěli realizovat maďarští občané na jihu Slovenska, podél Dunaje, bylo jich téměř půl milionu a tato otázka může být řešena i v současné době. Odtrženecké tendence vedly ke vzniku centralismu (pražského centralismu) a republika by měla problém své existence. Rozhodně však byla pozitivní skutečností proti dřívější habsburské monarchií. Němci v českých zemích nebyli nakloněni pro demokratické zásady, dokázali to opakovaně v letech 1933-1945. Problém Slovenska byl v tom, že se spojily dva celky s rozdílným stupněm ekonomického a společenského vývoje. Slovenský lid za to nemohl a český národ slovenské zpoždění nevyvolal. Slováci a Češi jen nesli na svých bedrech negativní důsledky. Stačilo, aby na Slovensku byl dostatek domácí inteligence a podmínky realizovat např. federaci či autonomii by byly reálné.
Konečně i poznámka politologického charakteru. Mohl demokratický stát předat významnou část svého území dobrovolně do rukou fašistů, myslím sudetoněmeckých i slovenských? Prospělo by to demokracii? Nakonec k tomu došlo pod tíhou nacistické agrese a byly to optimální podmínky pro Němce v českých zemích a pro Slováky?
Když válka skončila uchránilo se Slovensko okupačního režimu i reparačních dávek, když se opět hlásilo k myšlence československého státu a ten rozhodně neomezoval slovenskou inteligenci a hospodářský vývoj.
Dobové hodnocení
Nejlépe snad vyhodnotil ve své době M.R. Štefánika publicista a politik Ferdinand Peroutka ve druhém díle svého Budování státu. Masaryk a Beneš se vrátili domů střízlivým vlakem – to nevyhovovalo Štefánkově zálibě v patosu ani jeho smyslu pro režii osoby. Koho by udivil vlak? Přátelům pravil Štefánik před letem, že se nechce dotknout nepřátelské půdy. Před odletem udával Benešovi ještě další důvod, má zprávy, že se na Slovensku věří, že se vrátí jako mocný zachranitel Slováků a snese se z nebe. Zdá se, že dobře zná Slovensko. Je to země Jánošíků. Na obrozený romantismus této země odpovídá také romantismem. Proto plánoval udivující přílet. Kdyby zůstal naživu, měl by Andrej Hlinka v něm nejvážnějšího soupeře, který by také věděl, jak musí politik na Slovensku jednat, aby byl lidem ctěn a milován. Aeroplán měl nahradit bělouše, na kterém se dříve vraceli vítězové. Ostatně jeho schopnost nabývat vlivu na lidi byla neocenitelná a nenahraditelná. Štefánek měl dar strhovat.. Štefánik silně působil na ženy – neklamné to znamení, že v jeho projevu bylo něco romantického, tajemného a rytířského.
Nevhodným úkolem bylo jeho poslání na Sibiř, k legiím, které žárlivě střeží své lidové a dobrovolnické řády. Neměl rád socialisty a vyslovoval se „Vláda pro lid nemůže být vládou lidu.“ Nepokládal za správné, aby hlas jeho a jiných významných mužů při volbě nevážil více než hlas kohokoliv. „V panujících třídách francouzských svou jednoduchostí a modrýma očima získal kdekoho“, řekl o něm T.G. Masaryk. Tak se také trojice Masaryk, Beneš a Štefánek vzájemně doplňovala. Štefánek vedl lidí s nadšeným povznášejícím pohledem k naplnění zahraničního odboje, cílem byl samostatný stát Čechů a Slováků. Autonomistům a separatistům se Štefánik nezavděčil, když pravil, že „Češi jsou Slováci, mluvící českým jazykem, a Slováci jsou Češi mluvící slovensky.“ Štefánik si přál proitalskou orientaci, na vlast snoubenky. Připravil dr. O. Tuleškov